V týdnu jsem četla zajímavý článek o tom, proč řada vztahů končí. Důvod je jednoduchý, máme prý moc na výběr.
Musela jsem nad tím přemýšlet a něco pravdy na tom bude. Není to pouze o možnosti vybrat si jiného partnera, ale i možnostech volby obecně. Už nejsou jasně daná společenská pravidla pro život. Dříve bylo nemyslitelné, aby se lidé rozcházeli, nebo dokonce rozváděli kvůli prkotinám. Dnes máme prostě jiný názor.. Nelíbí se nám něco na našem vztahu? Tak prostě konec a jdeme dál, ne?
Nicméně si nemyslím, že by se jednalo pouze o široké možnosti voleb. Začali jsme být líní. Jsme obklopeni šíleným množstvím vymožeností, z nichž některé ani nepotřebujem. Díky nim je náš život jednodušší, než jaký kdy dříve byl. Máme hlad? Objednáme si jídlo přes web nebo telefon. Nechce se nám s někým mluvit? Pošlem mail nebo textovku. Atd, atd, ... Jsme líní si uvařit, jsme líní za někým osobně zajít, jsme líní řešit některé problémy, jsme líní se s věcmi vypořádat a bojovat. Navíc žijeme v příliš uspěchané a stresující době, kvůli které máme pocit, že na nic nemáme dostatek času a většina z nás potom dělá příliš ukvapené kroky, ať už ve svých slovech nebo činech. Což je druhý problém. Jednáme unáhleně.
foto: www.superkariera.cz
A to vše se projevuje právě ve vztazích. A to jak v mezilidských tak partnerských. Ubývá uzavřených sňatků? Samozřejmě. Pokud si přečtete názory těch, kteří žijí na "psí knížku", dočtete se většinou totéž. Nepotřebuju papír, abych byl s někým, koho miluju. Vážně? Když ale člověka miluju a chci s ním strávit zbytek života, chci s ním sdílet naprosto všechno, včetně jména, bytu, povlečení i hrnečků na kafe. Chci, aby moje rodina viděla, jak tomuto člověku dokážu i před nimi říct, že už nechci být s někým jiným. A pokud si tímhle člověk není jistý, nikdy tento krok neudělá. Bude dál myslet na možnosti volby a klást si otázku, vybral jsem si správně? Nemám náhodou využít možnosti, kterou mám teď a která bude třeba lepší? Co když přijdou vážný problémy, na který nebudu mít nervy, pak je jednodušší utýct bez papíru o manželství, ne?!
Člověk si navíc uvědomuje veškeré možnosti volby, které se mu nabízejí. Uvědomuje si ale také, že ty samé možnosti má i jeho partner. A pokud někdo začne příliš přemýšlet, příliš uvažovat, začnou v něm vyrůstat pochybnosti a to nejhorší - žárlivost. Stačí vidět fotku na sociální síti, koment, "lajk" a někteří z nás si začnou představovat ty nejhorší scénáře, které v nich zůstávají i po tom, co nám naše polovička sdělí, že už asi opravdu blázníme. Proč nedokážeme naplno věřit druhému? Proč se sami trápíme a napadají nás paranoidní myšlenky? Ztratili jsme důvěru v lidi. Ztratili jsme důvěru vůči všemu kolem. Neuvědomujeme si, že tohle přispívá k totální destrukci našeho vztahu.
foto: www.mesicnikzdravi.cz
Jsme zahlcení prací. Vystresovaní. Unavení. A když máme ještě řešit partnerské problémy, už na to nemáme sílu. Doba, kdy pro lidi byla nejdůležitější jejich rodina a spokojenost doma, je pryč. Ženeme se za kariérou, jsme pohlcení prací a neuvědomujeme si, že kvůli tomu ztrácíme ty opravdu důležité věci - naše blízké a zdraví. Neuvědomujeme si, že svůj stres a problémy často přenášíme svým chováním na ostatní a ti se pak trápí jak kvůli svým problémům tak navíc ještě kvůli nám. Když dojde na řešení problémů, nemáme už na to sílu. Nechápeme, proč nám ten druhý nerozumí. Nechápeme, proč on nechápe, co od něj my očekáváme a nedělá to. Nemluvíme spolu a jen v nás začíná vřít to, co nám sobě navzájem vadí. Jsme líní začít něco řešit na začátku problémů, protože máme za to, že se to prostě vyřeší. Nebo problém prostě přejdeme s tím, že se v podstatě nic nestalo. Možná to tak ale bere jen jeden z páru. Možná ten druhý cítí věci jinak. Možná by bylo dobré přeskládat žebříček hodnot. Možná by bylo dobré mluvit o tom, co nás trápí. Možná by bylo dobré vrátit se do doby, kdy rodina byla základ. Možná bychom si totiž díky tomu uvědomili, že skutečná radost ze života a štěstí spočívá v něčem jiném, než jsou úspěchy v práci a vysoká částka na bankovním účtu.
