Sledovala jsem jeden den z okna mé oblíbené kavárny (tedy z jedné z mých oblíbených kaváren) chodící maminky s kočárky a ani jedna nevypadala, že by jí bylo méně jak 25 let. Spíše jsem odhadovala na věk mezi 28 - 35. Co se stalo s naší generací, že zodpovědnost a rodinu odkládáme na pozdější věk?
Řekla bych, že jsme se začali bát zodpovědnosti, že se bojíme postavit se na vlastní nohy a začít žít svůj život jako dospělý člověk se vším, co k tomu patří - tedy práce, rodina, zodpovědnost. Stačí se jen podívat, kolik lidí žije stále u svých rodičů, i když už mají svou práci a vydělávají peníze. Proč ne. Rodiče se postarají. Máme uklizeno, navařeno a vypráno. Máme čas na to, abychom dělali, co právě potřebujeme a chceme a nezabývali se ještě domácími pracemi. Jenomže když se nenaučíme postarat sami o sebe, rozdělit si den na práci, odpočinek, koníčky a starost o svůj vlastní domov, jak se chceme potom postarat o druhé? O rodinu? Ano. Je to moc věcí naráz, tak proč to řešit. Není lepší to oddálit? Podle většiny dospívajících nejspíš ano.
Moji rodiče mi během dospívání vyprávěli zážitky, kde všude spolu byli, co zažili, co dělali. Co bude vyprávět naše generace svým dětem? Jak do 30-ti chodili na večírky a kvůli opici si půlku ani nepamatují? Jak bydleli u rodičů? Jak se nám nechtělo usazovat, protože jsme si nebyli jistí naším partnerem? :) Asi ano. Nicméně nevím, co bych si to z toho jako dítě odnesla. Asi nic pozitivního... Bohužel myslíme jen na sebe. Nemyslíme na to, co bude. Není to škoda?
Nikdy nevíme, co bude. Proč neriskovat a nezkusit se usadit? Proč se hnát za tím, že možná je někde něco lepšího, nebo že na vše je dostatek času? Jste si jistí? Nevíme ani, co bude zítra... Čas letí a náš život taky. Není lepší ho co nejvíce strávit s někým, koho máme rádi? Není lepší mít rodinu, o kterou se můžete opřít? Můžeme totiž dopadnout tak, že kvůli našemu odkládání a hledání něčeho lepšího, nás bude doma čekat jen malá čivava :)
Žádné komentáře:
Okomentovat