neděle 23. listopadu 2014

Dress code i v obchodech? Ale no tak

Před dvěma dny jsem se dostala na webu k zajímavému článku, viz odkaz http://archiv.ihned.cz/c1-63150820-zakaz-vstupu-v-outdoorovem-obleceni-hlasa-nalepka-na-dverich-obchodu

Majitel obchodu s pánskou obuví se rozhodl bojovat proti u Čechů tolik oblíbeného outdoorového oblečení tím, že na dveře svého obchodu jednoduše umístil nálepku "Zákaz vstupu v outdoorovém oblečení". Chce tím tak vyjádřit svůj názor na to, že outdoorové oblečení není vhodné nosit úplně všude.

Když jsem se podívala na sociálně sítě a diskuze, článek vzbudil poměrně velký rozruch. Někteří toto gesto vítají s nadšením a shánějí podobné nálepky a jiní jsou doslova pobouřeni tím, že jim chce někdo nakazovat co nosit a nenosit.

Dle mého názoru je těžké rozhodnout, kdo má větší pravdu. Ano, máme 25 let po revoluci a žijeme ve svobodné zemi, kde nikdo není omezován ve svém osobním stylu a názorech. Denně potkáváte na ulici nejrůznější typy lidí, které si škatulkujeme podle toho, co mají na sobě a dle našeho zařazení se na ně i tak díváme.

Podle mě je samozřejmostí na určité místa a při určitých příležitostech zvolit i styl odpovídajícímu oblečení. Nevím, jestli bych se na premiéru divadelního představení oblékla stejně, jako když jdu na rychlou večerní procházku se psem. Když ale zapřemýšlím nad současným vnímáním módy a stylu oblékání, jsou tu obrovské rozdíly. Někteří módou přímo žijí a i na danou procházku by zřejmě vzorně vybrali co nejvhodnější druh oblečení. Potom jsou tací (jako já), co sice nevybírají nejlepší kousky, ale i přesto automaticky vybírají vhodné kombinace a závěr zhodnotí v zrcadle. Poslední skupinka prostě vezme to, co je přehozené na židli, nebo to, co je ve skříni hned nahoře.

Většinou se stejně dané typy při výběru oblečení i na jiné příležitosti. Ve velmi krátké jsem měla možnost si toho všimnout na řadě různých míst. Na ulici potkávám rozmanité typy lidí dle vkusu v oblékání a rozhodně se na žádného z nich nedívám skrz prsty. Každý je jiný a každý se cítí dobře v něčem jiném a proti tomu samozřejmě nic nemám a nevidím důvod, proč by do obchodu měl mít kdokoliv předepsaný dress code. Ať už jdu do večerky pro chleba, nebo pro luxusní kabelku na Pařížskou. Nebo lze podle oblečení přesně určit typ člověka? Vždyť i člověk s miliony na kontě se může nejlépe cítit ve volném sportovním oblečení a naopak ten, kdo si přivydělává po nocích na brigádách si rád vyjde ve slušivém obleku.

zdroj: www.ae-dubai.info

Nicméně musím na druhou stranu i souhlasit s tím, že outdoorové oblečení se u nás vymklo kontrole. Nemluvím teď o běžném denním nošení, o kterém jsem již psala, ale o tom, že lidé je nosí i na místa, kde už to opravdu vhodné není. Pamatuji si na jednu svatební fotografii mé kamarádky, kde mezi slavnostně oblečenými svatebčany jeden vynikal a to díky univerzálním outdoorovým kalhotám. V kombinaci se společenskou košilí vytvořil šílenou kombinaci, která přebila i krásnou nevěstu s ženichem. Nemusím připomínat menší faux pas během slavnostního předávání státních vyznamenání. Není třeba zmiňovat další místa či události, pro které je tento druh oblečení opravdu nevhodný.

zdroj: www.life.ihned.cz

Žijeme ve společnosti, kdy se jeden nestará o druhého a kdy jsme naprosto ke všemu lhostejní. Nicméně bychom si měli uvědomit, že žijeme sice v moderní a svobodné době, ale i v době inteligentních lidí, kteří by měli dokázat rozlišit, co je vhodné a co ne.

Souhlasím tedy s tím, aby byl vstup na určitá místa či na některé příležitosti podmíněn dodržením vhodného dress codu. Na druhé straně nesouhlasím s tím, abych se při nakupování musela zabývat tím, zda jsem při vstupu do daného obchodu vhodně oblečená.

úterý 18. listopadu 2014

Nadpis by byl příliš sprostý

Včera jsme si připomněli Den boje za svobodu a demokracii a možná, že by nebylo na škodu připomínat si jej častěji a hlavně připomínat si i to, co se dělo předtím.

zdroj: www.mojestarosti.cz

Možná vám to přijde ohrané, ale opravdu mě nenechá chladnou, když zaslechnu mladé lidi (v mém případě dvojice mladíků ve vytahaném a mírně nepříjemně zavánějícím oblečení, posedávajících na lavičce v parku s lahváčem v ruce ve věku kolem 20), jak živě debatují nad celkovou situací v naší zemi (více jak 2/3 z rozhovoru, samozřejmě tvoří nadávky) a nakonec prohlásí:" No jo, zlatí komouši, ty vo*e, za těch bylo líp!"

Hm, v duchu přemítám o tom, jak asi k tomuto názoru tito inteligentní chlapci došli. Dost silně pochybuji o tom, že v té době byli už na světě. Nejspíše dostali originální předvolební letáčky červené strany, která jim zaručovala, že se budou mít dobře, i když nic dělat nebudou (po debatě, jak by za komunistů bylo dobře totiž přešli k debatě o tom, že ten stát na nepracující úplně se*e).

Tak dobře, říkám si, kluci zřejmě neslyšeli nic bližšího o událostech červeného období naší minulosti a tak pouze žijí z předvolebních slibů a z historek, které zaslechli od kamarádů z protější lavičky.

Rozhodnu se dát si kafe a na netu si projet čerstvé zprávy a, samozřejmě, zkontrolovat fejsbuk a napsat pár přátelům, které jsem potkala na cestách v zahraničí. V tom mě ale zarazí rozhovor dalších mladíků sedících vedle u stolu. Tipuju je na stejnou věkovou kategorii jako chlapce na lavičce, ale z poněkud vyšší sociální třídy (jejich oblečení a hodinky rozhodně nejsou ze sekáče, kam osobně někdy ráda zajdu). Čekala bych cokoliv, ale málem mi zaskočí.

"Ty vo*e nevíte někdo, co byl včera za svátek?"
"Nevím, asi zas nějakej svatej, nebo někdo, kdo se upálil, to neřeš, hlavně že bylo volno."
"Néééé, to bylo přece to, jak pak museli odejít komouši a přišel ten Klaus nebo Havel nebo někdo a šlo všechno do prde*e."
"Tak to je pěkně na hov*o co, ty vo*e zlatí komouši."
"Se*te na to, nezajedem si zítra na nákupy do Rakouska? Kdyžtak napíšu na fejs Radimovi."
Než jsem se stačila nadechnout, kluci sedli do luxusních aut, které jim nejspíš daroval tatínek k narozeninám a jeli nejspíš na ty nákupy, kam by ovšem za éry jejich zlatých komoušů nikdy nedojeli.

Nejhorší je, že se pak podíváte na zprávy a někteří lidé opravdu nemají ani ponětí, co se před 25 lety stalo a co se dělo do té doby. Neměly by naše děti vědět, co se v naší krásné zemi dělo za hrůzy? Chápu, že minulost je minulost a holt je třeba jít s dobou, ale některé věci je potřeba nenechat upadnout v zapomnění.

Je mi fakt zle a možná by bylo dobré založit nadační fond, na který bych ihned přispěla a lidem s tímto názorem kupovat jednosměrné letenky do KLDR. Pak bychom se konečně možná jako národ posunuli zase dál.

zdroj: www.waymarking.com

Češi jsou koumáci

Nikdy jsem nepochybovala o tom, že Češi jsou prostě "koumáci". Většinou teda vymyslí naprosto nepraktické a nepoužitelné věci, ale tleskám nápadu, se kterým nyní přišla dvojice Petr Hanzel a Ondřej Tesař.

zdroj: www.mamnapad.eu

Článek na www.byznys.ihned.cz mi dnes opravdu zvedl náladu. Mrkněte se sami :)

Obchod s potravinami bez obalu


neděle 16. listopadu 2014

Bojovníci za svobodu? Jsou pryč. Ať žijí hospodští povaleči!

Zítra je 17. listopad... Den, kdy se lidi odhodlali bojovat proti tehdejší situaci a bojovat za svoji vlastní svobodu...

Uplynula poměrně dlouhá doba a mladší generace si po pravdě ani neuvědomuje, jak moc by měla být za tento den vděčná. Všichni už bereme cestování do zahraničí, svobodu tisku a projevu a další věci jako naprostou přirozenou věc. Nedovedu si představit, že to tak dřív nebylo a že bych se v létě nemohla sbalit a vyrazit do mýho milovanýho Řecka! Jako proč by mi to měl někdo zakazovat, že?!

Tehdy jsem byla prcek, tudíž nevím nic, ale když slyším a vidím dokumenty z těch slavných dnů, tak čím jsem starší, tím větší a větší respekt mám k lidem, kteří se tenkrát postavili režimu a bojovali. A bojovali tak dlouho, dokud se jim to nepodařilo. To jsou pro mě momentálně opravdoví hrdinové, protože díky nim můžu věci, které dělám v podstatě pořád - můžu kamkoliv vyrazit, můžu říct svůj názor, přečíst si noviny a podívat se na zprávy, které někdy říkají věci dost natvrdo, atd.

A to mě nutí i k zamyšlení... Tehdy se lidem nelíbila politická situace a tak začali něco dělat... Vznikaly tajné spolky, lidé v sobě našli sílu a odvahu něco udělat, i když věděli, že je za to může čekat i smrt.  Bojovali za svobodu, za svůj názor,... Když nemohli víc, šli do ulic a začali zvonit klíčema.

zdroj: www.tema.novinky.cz

A podívejme se na dnešní dobu. Všichni jsou nespokojení s politickou situací x let... Všichni nadávají naprosto na všechno. A kde nadávají? Doma u televize, v hospodě u piva, na zastávce při čekání na autobus... Pak si večer lehnou do postele a v klidu usnou... Ráno mrknou na internet - projedou zprávy a mrknou na "fíbíčko" a znechuceně okomentují aktuální dění na politické půdě. Blíží se volby.. Zase.. Stejně není koho volit a je to tu na houby, takže proč tam chodit?!

Je to k pláči... Pokud nikdo nic nedělá, jak může náš národ čekat změnu? Jsme natolik líní a arogantní vůči okolí, že jediné, co umíme je blbě reptat a nadávat na to, co se kolem nás děje. Bohužel...

A tak opravdu vzdávám hold všem těm, kteří tehdy bojovali za své názory a bojovali za svobodu... Vydobili nám ji. A my to holt nedovedem ocenit

úterý 11. listopadu 2014

Všichni stejně lžou

Miluji seriál Dr. House. Nejen kvůli charismatickému herci, kterým je Hugh Laurie, ale zejména kvůli jeho slavným hláškám, které mě vždy dostanou. Jedna z nich ovšem předčí ty ostatní a vzala jsem si ji jako takovou malou radu do života při jednání s lidmi...

 "EVERYBODY LIES - VŠICHNI LŽOU"

A ač je to smutné, je dobré se toho držet a myslím, že i trošku díky tomu si ušetříte mnohá zklamání. Nejednou jsem zjistila, že i ti nejbližší přátelé prostě nejsou vždycky tak úplně upřímní. Samozřejmě je tu ta slavná milosrdná lež, ale už je to lež :) A nejvíce nám lžou nejspíš ti, se kterými se nově seznamujeme. Proto je lepší se dívat na ty, které až tak úplně dobře neznáte, s nadhledem. většina lidí se totiž vždy snaží ukázat v tom nejlepším světle a to i za cenu menších či větších lží.

Lidé si lžou. To je už známé po tisíciletí. Jsou to menší lži, jsou to velké lži... Nikdo s tím nic nenadělá. V psychologických testech jsou záměrně umístěny i otázky, které napoví, zda si vymýšlíte či nikoliv a pokud vyjde více jak 10 odpovědí pozitivně, berou vás jako chronického lháře, u kterého nemá cenu řešit něco dalšího :) 



Nicméně řekněme si pravdu, lež je zlá. Je to něco, co naprosto zničí vybudovanou důvěru v jakémkoliv vztahu a, bohužel, ztracená důvěra se velmi špatně získává zpět. Vybudování nové trvá dlouho a i tak zůstávají stíny pochybností v mysli člověka na hodně dlouhou dobu. 

Řekla bych nelžete, ale jsme lidské bytosti a budeme lhát i dál. Pokud jsou to ty malé lži, kdy spíše nechceme druhému ublížit, je to v rámci mezí. Ale je třeba rozlišit mez mezi malou, milosrdnou lží a mezi lží, která způsobí bolest a ztrátu důvěry.

Takže když budete mluvit s někým, vedle koho se budete cítit jako naprostý břídil a budete pociťovat závist nad tím, co má, buďte klidní, polovina z toho není pravda :) 

A ještě jedna důležitá věc, ty největší lháře poznáte jednoduše - používají originální větu:" Nikdy bych ti nelhal/a." :)

Závěr? Neberte všechno a všechny až tak vážně, život sám o sobě je třeba brát s nadhledem.

čtvrtek 6. listopadu 2014

Dvě čárky přináší největší dar

Když mi před rokem začalo touto dobou být trošku divně, říkala jsem si, že ta extrémní únava a nevolnost jsou kvůli vyčerpání z práce... Z čeho taky jiného že? Po pár dnech mi ale došlo, že něco je jinak. Nebyla jsem to prostě já. A když jsem se tedy konečně rozhodla vyčůrat na ten malý proužek papírku a uviděla po pár vteřinách dvě drobné čárky, nevěděla jsem, zda se mám smát, brečet, začít hysterčit, nebo začít slavit.

Každý by mi nejspíš hned odpověděl, že je to úžasný a báječný a že musím být neskonale šťastná, ale popravdě, několik následujících minut mě přemohly spíše ty horší emoce. První, co mě napadlo bylo to, že přece teď nemůžu mít prcka. Je čas, kdy chci budovat kariéru, kdy se ráda chodím bavit, kdy ještě nejsme s přítelem tak dlouho spolu, kdy ještě nemám na to mít takovou zodpovědnost (i když už nejsem nejmladší :) ). Hlavně mě ale napadlo, že já přece nebudu nikdy moct být dobrá matka, protože rozhodně nejsem ten typ, co se rozplývá nad každým kočárkem a vždy jsem dávala přednost štěňátkům před malýma drobkama - klidně mě za to ukamenujte, ale holt nejsem dokonalá.

Když jsem konečně došla k umyvadlu umýt si ruce a podívala se do zrcadla, všechny ty pochyby sice pořád bloudily mou hlavou, ale taky se objevily další. Objevila se představa, že uvnitř mého těla, pod mým vlastním srdcem začne za chvíli bít ještě jedno. Začne tam růst malej prcek, co je zcela závislý na mě samotné. Co mě bude potřebovat a milovat čistou a jedinečnou láskou. V tu chvíli jsem si poprvé sáhla na břicho (ještě žádné nebylo) a uvědomila jsem si, že vše ostatní jde od toho okamžiku stranou, protože jediné co je důležité je to, že mám v sobě malé miminko, které potřebuje jediné - moji lásku.

A tím začalo období, kdy jsem si začala užívat těhotenství a věnovala se hlavně jedné jediné věci - odpočinku :) Nástup na rizikové těhotenství hned v prvních týdnech zní sice strašidelně, ale ony dny plné polehávání a času, který můžete věnovat knížkám, které jste si léta odkládali, taky není k zahození :) Navíc mě napadlo tolik témat, o kterých bych se ráda podělila, že nyní je načase začít :)

A proč to píšu? Píšu to proto, že vím, že ne každá, která na těhotenském testu objeví dvě čárky začne skákat dva metry vysoko samou radostí. Píšu to pro ty, které jsou plné pochybností o budoucnosti, o sobě samé, které trápí rozporuplné pocity... Občas jsem si říkala, že to nezvládnu, že to byla chyba, že nejsem připravená... Ale víte co, na tohle se nedá připravit, prostě to přijde, když osud uzná za vhodné. Ale na konci čeká to nejkrásnější v životě, do náruče vám totiž dají malého pomačkaného andílka a jakmile se poprvé podíváte do jeho očí zjistíte, že všechno dává smysl a že od té chvíle už víte, kdo je středobodem vašeho života.

zdroj: www.tichezpravy.cz

A´t je to jakkoliv těžké, ať vás trápí jakékoliv obavy, stojí to za to... :)